Užití palných zbraní se rychle šířilo po celé Evropě...

Magického účinku ohně se lidé vždy báli. Vždyť blesk, boží posel, připomínal ve svědomí mnohých hříšníků eventuální provinění. Proto je přirozené, že nejstarší pokusy o využití výbušnin a střeliva jsou obestřené rouškou magie a tajemství. Předchůdci střelných zbraní byli jednak tzv. řecký oheň, známý již v antice a používaný i v byzantské říši, a jakkoli to může dnes připadat neuvěřitelné, rakety.

Prvenství v použití palných zbraní však patří Evropě. Starší literatura se v souvislosti s vynálezem střelného prachu zmiňuje o mnichu Berchtoldu Schwarzovi, který údajně při alchymistických experimentech smíchal dřevěné uhlí, sanytr a síru a neopatrným zacházením způsobil výbuch. Toto povídání však patrně patří do oblasti legend. Nejstarší písemné zmínky o střelném prachu pocházejí od Rogera Bacona, Anglického folozofa a přírodovědce, člena františkánského řádu. V jeho rukopise z roku 1260 je popsána výroba střelného prachu s poučením, že … „touto směsí můžeš vyrábět zářivé blesky a hřmějící rány“…

Nejstarší písemná zmínka o použití palné zbraně je z roku 1314 z Flander. Další zpráva z roku 1325 je z Florencie, která podle ní vlastní „canonnes de metalo“. První instruktivní vyobrazení palné zbraně je anglického původu, z rukopisu De oficis regum a představuje rytíře odpalujícího zbraň vázovitého tvaru proti hradní bráně. Bronzová hlavěň podobného tvaru, pocházející patrně z období let 1340 až 1350, byla nalezena ve Švédsku.

Užití palných zbraní se rychle šířilo po celé 14. století Porýním přes Německo, až dosahuje po polovině 14. století českých hranic. Již tehdy bylo střelné zbraně možno dělit na palné a dělostřelecké, ovšem tehdejší terminologie se od dnešní značně lišila.

Ze 14. století pocházejí i první zmínky o registrovaných puškařích na našem území i o použití palných zbraní u nás. V tomto období ovšem nemůžeme ve slově puška hledat jeho dnešní význam. Zahrnoval celou škálu palných zbraní od ručních, později označovaných jako píšťaly a hákovnice, až po zbraně dělostřelecké. Hmotných památek z tohoto období je velmi málo, dochovaly se např. v Plzeňské městské zbrojnici, která je nejlépe dochovanou z mnoha městských zbrojnic zakládaných v té době.

Důležitou kapitolou ve vývoji a hlavně v taktickém použití střelných zbraní byly husitské války. Je známá pověstná síla husitských bratří, kteří si brzy osvojili nový, tehdy neznámý způsob boje nerespektující dosavadní zvyklosti vedení války. Úspěšnost husitské taktiky spočívala hlavně v masovém nasazení palných zbraní (např. palba salvami byla do té doby neznámá) v součinnosti s mobilní vozovou hradbou, kterou dokázali husité operativně přeskupovat i během boje.

Lze tedy současnou terminologií mluvit o manévru ohněm a pohybem. Je zcela zákonité že ruku v ruce s masovým palných zbraní šel i jejich technický rozvoj. Jednotlivé tipy zbraní se diferencují, zlepšuje se míření. O významu palných zbraní v husitském vojsku svědčí i to, že některé české termíny té doby přešly i do užívání v jiných jazycích. Podle některých badatelů má mezinárodní slovo pistole původ v české píšťale, podobně hákovnice a houfnice ovlivnili přinejmenším němčinu, německé názvy Hakenbuchse a Haubitze tomu nasvědčují.

Autorem článku je Vít Kozák.