Panovník byl nejvyšší politickou, soudní a vojenskou autoritou ve své zemi.

K posílení své moci využíval: stavby hradů v pohraničí, zakládání měst a následné udělování různých práv, lenní politiku a podporu církve V Evropě existovalo mnoho panovnických titulů např.: císař, král, vévoda, kníže atd.

Pokud si ale německý panovník sám nárokoval právo na faktické dosazování hlavy českého státu, došlo k válečnému střetu (např. v r. 1126 za vlády Přemyslovce Soběslava I., kdy došlo k bitvě u Chlumce – česká vojska tady zvítězila). Češi si svou státoprávní suverenitu bránili. Poměr k říši byl tedy výlučně politický, nikoli vnitrostátní. Říše byla pouhou ideou, která byla jen fikcí, ne však skutečností. Český stát byl přinucen stát se její součástí alespoň formálně, když ne fakticky a právně. Formální připojení k říši byla jen cena za existující nebezpečí ze strany mocnější říše (či německé země).

Český král a jeho titul existoval vždy bez jakékoli spojitosti s vyšším společenským útvarem (říší). Na poli mezinárodním byl však český král uznán až 19. dubna r. 1204. Toto uznání se dostalo Přemyslu I. Otakarovi. Ve vlastní zemi český král uznání svého titulu nepotřeboval, šlo tedy jen o současné včlenění do širší koncepce mezinárodní. Počátek vlády panovníka se počítal až jeho korunovací. Do té doby byl panovník pouze "pán a dědic království českého a markrabství moravského".

Korunovace probíhala za účasti a souhlasu církve a českého sněmu. Přestože byla korunovace vykonána formou církevní (panovníka na krále mohl pomazat jen arcibiskup), musela být potvrzena papežovým stanoviskem. Nestačilo tedy světské požehnání římskoněmeckého císaře, což je patrné z případu našeho prvního krále Vratislava II. (1058), tedy prvního z hlediska mezinárodního. Vratislavovi se dostalo uznání císaře Jindřicha IV., ale protože tento byl ve velké nelibosti u papeže Řehoře VII., pomazání od nejvyšší mezinárodní autority nepřišlo

Byl-li český panovník uznán či neuznán králem za hranicemi státu, nic to neměnilo na skutečnosti jeho vnitrostátního suverénního postavení. Královský statut českých králů ve svém státoprávním uspořádání vždy existoval, šlo pouze o uznání statusu hlavy státu v mezinárodním světě. Mezinárodně politické postavení českého království vrcholilo pomazáním od papeže, který svou pravomoc k tomuto aktu delegoval na nejvyššího metropolitu církevního zřízení – na arcibiskupa.

Český stát je zcela podřízen vůli metropolitního sídla za hranicemi státu, v našem případě to bylo arcibiskupství v Mohuči. Této nevýhody si čeští panovníci všímají zhruba od 11. stol., uvědomují si její nedozírný právní dosah. Naprostá suverenita a samostatnost v mezinárodní politice znamenala oprostit se od zahraničního arcibiskupství a zřídit si vlastní.

Poprvé se o zřízení vlastního arcibiskupství pokusil kníže Břetislav (1034–1055), papež Benedikt IX. však žádosti nevyhověl. České korunovací právo tak nadále spočívalo v rukou cizince – mohučského arcibiskupa. Disponovat korunovacím právem náleželo v zásadě papežskému stolci. Soustava křesťanských států pod svrchovaností papežovou to prostě předpokládala.

Královské úřady zastávali většinou významní šlechtici. Jedním z nejpřednějších úředníků byl komorník, který soudil šlechtu, peněžní pokuty udělované jako trest. V době zakládání královských měst přibyly panovníkovi příjmy z poplatků, které platili jejich obyvatelé. Proto vznikl nový úřad podkomořího, který dohlížel později i na jejich zprávu.

Důležitým úředníkem byl také kancléř, jemuž byl svěřen úřad vydávající královské listiny. Mezi královskými úředníky měli také významné postavení i purkrabí neboli správce Pražského hradu a maršálek, který velel ozbrojenému doprovodu panovníka. O vládních záležitostech se král radil se svými osobními rádci, které si vybíral mezi vzdělanými církevními hodnostáři.

Za Václava II. se královskými rádci stali na svou dobu velmi vzdělaní a zkušení odborníci povolaní k nám z ciziny.