Během průběhu středověku byla běžným jevem kolonizace zalesněných území. V tomto článku se budeme věnovat venkovu a kolonizaci.

Ve středověku žilo v Evropě málo lidí, tudíž vesnice byly od sebe velmi vzdáleny. Často i mnoho kilometrů plných nesnadno průstupnými lesy a křovisky, téměř bez cest. Doprava a cestování byla tehdy věc namáhavá a i nebezpečná. Vesnice musely být, co nejvíce soběstačné. I v malé vesnici se muselo vyrábět skoro všechno.

Nejstarší osídlení našich zemí bylo v úrodných nížinách. Jmenovitě Polabí, Poohří, Povltaví, povodí Bíliny a dolní tok řek Moravy a Dyje. Postupem času se osídlené území rozšiřovalo. Šlechtic, kterému patřil neobydlený kraj se dohodl s zakladatelem vesnice (tzv. lokátorem). Lokátor se musel postarat o příchozí osadníky (v 12. století většinou Češi, v století třináctém se k nim připojili vesničané pocházející ze přelidněných německých oblastí- ti kolonizovali hlavně v pohraničí). Musel také najít vhodné místo pro vesnici (bylo zarostlé lesem) a rozdělit parcely. Osadníci vykáceli les.

Odstranění lesa se někdy usnadňovali jeho vypalováním (tzv. žďářením – odtud např. Žďár nad Sázavou). Po vykácení nebo vypálení lesa osadníky čekala namáhavá práce – odstranění zbylých pařezů. K tomu používali železné sochory k páčení, motyky a sekery k přetínání kořenů.

Za hlavní stavební materiál sloužilo do 13. století dřevo, které později nahradil kámen, ten se však neprosadil v horských oblastech, kde dřevo pro své tepelné vlastnosti zůstalo nadále hlavním stavebním materiálem. V některých oblastech s nedostatkem dřeva a kvalitního kamene se používalo i hlíny. K důležitým stavebním materiálům je nutno zařadit i mazanici a proutěnou konstrukci.

Když se založení vesnice vydařilo, z lokátora se stal rychtář, zastupoval šlechtice na vesnici. Dostal největší část pole, z kterého nemusel platit daně.

Raně středověká vesnice byla stavěna bez jakéhokoliv předchozího územního plánu. Byla v blízkosti vodního zdroje. Domy byly jednoduché dřevěné konstrukce zpola zapuštěné do země. Nazývaly se polozemnice. Měli jen jednu místnost a teplota uvnitř mohla dosáhnout až 20 stupňů Celsia.

Vesnice se začaly měnit ve 12. - 13. století, kdy začala nabývat uspořádané podoby, domy byly stavěny podle jistého systému. Jejím středem byla náves, ve dvou protějších stranách kolem návsi stály budovy. Vedle obytných domů, odrážejících majetek vesnického obyvatelstva, se objevovali stodoly, chlévy, sýpky, vodní mlýny ale i krčmy.

Za domy stály hospodářské budovy a hned za nimi v úzkých parcelách se táhla pole. Měla tvar úzkého a dlouhého obdélníku nebo klínu, jaký vyhovoval orbě pluhem. Otevřenost vesnice usnadňovala rozšíření nebo zmenšení plochy polí.

Jedinou kamennou budovou na vesnici byl kostel. Na vesnické poměry to byla nákladná stavba. Na ní se podíleli jak zedničtí mistři, tak vesničtí pomocníci. Kostel se nespojoval pouze s náboženstvím. Po mši zde vesničané projednávali různé záležitosti, při kázání kněz oznamoval události v království. Pokud ves patřila nižšímu šlechtici na jejím okraji nebo na dobře hájitelném místě stála jeho tvrz.

Změnila se i podoba obydlí. Vesnické stavení mělo kamennou podezdívku, stěny z kmenů otesaných na kulaté nebo půlkulaté. Trámy byly v rozích pevně spojené. Mezery mezi nimi byly ucpány mechem a jílem. Střecha byla pokryta slámou. Stavení, ve kterém mohla žít až osmičlenná rodina, mělo jen jednu obytnou místnost. V ní se nacházel stůl, lavice, jednoduché lůžko a byla vytápěna pecí. Vedle místnosti byla malá předsíň a komora, kde se ukládalo nářadí, potraviny a spali tam mladší členové rodiny.

Vcelku nuzné ubytování přispívalo k celkové bídě středověkého venkova.

Použitá literatura: kolektiv autorů: Světové dějiny I.